AK - Aktuální konflikty

Očividných je několik faktorů. Západ podcenil sílu syrské vládní armády coby národní instituce, a možná rovnou instituce, která definuje stát. V Iráku a Libyi byly armády zničeny zahraniční agresí, v Sýrii si armáda s pomocí Ruska uchovala soudržnost a dezerce z prvních měsíců, placené z Perského zálivu, na ni neměly větší dopad. Západ rovněž – a z jakési setrvačnosti – vsadil na romantizující představu „lidového povstání“, přičemž znovu „přehlédl“ roztříštěnost opozice. Její nejorganizovanější silou se tak záhy stali džihádističtí žoldnéři ze zahraničí podporovaní Perským zálivem, Tureckem, Jordánskem a samozřejmě Západem, byť většina zmíněných byla vedena svými vlastními (a často protichůdnými) motivy. Mylná byla také snaha vydávat konflikt za „sektářský“ – hnacím motorem rané fáze protivládní vzpoury byli sice sunnitští rolníci a sunnitská střední třída některých měst, ale vláda v Damašku má dodnes podporu celého spektra syrské společnosti, včetně sunnitů. (Neudržitelnost tvrzení o „sektářské“ válce nyní jen stvrzuje sunnitský Islámský stát (Daeš), který řeší co se zajatými syrskými vojáky, většinou sunnity?) A k tomu tu byl zcela mylný pohled na „postlibyjskou“ mezinárodní politiku – Rusko se svými regionálními spojenci, Íránem a Hizballáhem, se rozhodlo nepřipustit další pád spřízněného režimu, a to i s rizikem regionální války, protože ve skutečnosti „hrají“ o své vlastní přežití. Ostatně, události na Ukrajině jasně ukazují, že to Kreml myslí s obranou svých „národních zájmů“ vážně. A k těmto všem „špatným odhadům“ je tu samozřejmě Daeš a terorismus obecně.