AK - Aktuální konflikty

– Haló?
– Haló!! Serjožko, synku můj! Kde jsi, co je s tebou?
– Nejsem Serjoža.
– Co je s ním? (ženský hlas se doslova zlomil ve křik)
– Ne, nebojte se, je živ a zdráv, je v zajetí u opolčenců v Doněcké národní republice.
V telefonu je vteřinu ticho. Pak divoký křik a slzy: – Kosťo, Kosťo! Serjoža je v zajetí! Slyšíš, je v zajetí u Čečenců!
– Ne, paní, nebojte se, s vaším synem je všechno v pořádku.
Ale v telefonu je slyšet jen ženský pláč, opravdová hysterie, vedle je slyšet mužský hlas: – Dej mi telefon, to jsou nejspíš podvodníci, potřebují teď peníze.
Já:
– Halo, slyšíte, nejsme podvodníci, my jsme opolčenci, pokud si chcete vyzvednout syna...
Ale na konci už nikdo neposlouchá, už nikdo neslyší, je tam přestřelka. Žena křičí: – Proč jen jsem tě, ty starý hlupáku, poslechla, zaplatit jsme měli a všechno... Muž: – Zavři hubu!
– Haló, slyšíte mě?
V telefonu se ozve hlas téhož Kosti, který vzal telefon:
– Slyším, ty zrůdo čečenská, jsem poručík ve výslužbě Konstantin F....o. A řeknu ti, jestli z hlavy mého syna upadne třeba jen jediný vlas, já si tě najdu, na kusy roztrhám, věř mi, já vím, jak se to dělá.
Opět hlas ženy: – Co to děláš, teď ho už určitě zabijou!
Zase já:
– Haló, slyšíte, voláme vám kvůli tomu, abyste přijeli a vašeho syna si vyzvedli.
– Nemám tolik peněz, co chcete, jsem veterán, invalida, ale já si vás najdu, slyšíte....(nadávky)... Ještě umím držet zbraň v rukách, byl jsem v Afghánistánu...
– Haló, pane, mě nezajímá váš životopis, přijeďte si vyzvednout vašeho syna.
V telefonu je slyšet jen výměna mezi rodiči, nejraději bych to položil. Pak přichází velitel: – Dej mi telefon, já s tím afghánem promluvím.
– Haló? Filine, slyšíš mě?
Na druhém konci je rázem hrobové ticho.
– Haló, Filine, já vím, že mě slyšíš.
Odkudsi se sotva slyšitelně ozve:
– Halóóó?
– No konečně ses ozval co, to už neznáš kamarády z vojny, už jsi ztratil paměť?
– ...Saňo, jsi to ty?
– No kdo jiný?
– A ty co,... jsi taky v zajetí?
– V jakém zajetí?
– No... u nich, u Čečenců, u separatistů?
– Tobě snad přeskočilo? Míň koukej na televizi. Jsem velitelem opolčení.
– Jaký velitel? Tam co teroristi a Čečenci? V opolčení?
– Velkou část těch Čečenců a teroristů už víc jak třicet let znáš... Pamatuješ Fedota? Seňu a Vasku Ryževo, všichni ti staříci bojují, hodně z našich doněckých tu je.
Znova ticho a pak pochybujícím hlasem:
– A Andrjucha, můj kámoš, je kde?
– Andrjucha je už na onom světě, padl ještě v červnu, jeden z prvních...
– A já mu volal, ale u něj je telefon vypnutý, myslel jsem, že utekl do Ruska...
– Přijedeš, povyprávím ti přesně, jak od nás Andrjucha sběhnul. A syna si vyzvednout – přijedeš? My nevíme, co s nimi, nemáme tu zrovna hromady jídla.
– Přijedu, jasně, přijedu, ale jak?
– Potichoučku, přes Rusko, přes Rostov, jinak to nejde, moji chlapci si tě najdou, bude-li třeba.
– Bude, určitě bude, zítra vyjedu.
– Dám ti telefon člověka, on tě najde a doprovodí kam třeba...

Za dva dny baťka zajatého vojáka ukrajinské armády byl ve stejné chatě, popíjel hořkou s velitelem a vzpomínali na tu druhou válku. Ráno dva zajaté kluky a baťku-poručíka v záloze, se kterým jsem mluvil, odvezli zpátky na hranici s Ruskem.

Následující den se však baťka objevil v našem ležení znova:
– Já... no... podumal jsem a rozhodl se neodjíždět, kluky jsem dopravil do Ruska, a vrátil se k vám. Zbraň mi dáte?

-----------------------------------------------------

PS: Dnes se v jednom dopise našel tento text. Autor – opolčenec prosil ho uveřejnit. Potvrdil, že je to stoprocentní pravda, jen změnil jména a příjmení osob.

Anonymní18. února 2015 23:46
Toto mi včera pristálo na Fb :

Léčil mě doněcký lékař...
Mami, jsem v zajetí, ale neplač.
Zašili mi rány a jsem teď jako nový.
Léčil mě doněcký lékař,
Unavený, přísný a drsný...
Léčil mě. Slyšíš, mami? Léčil!
Střílel jsem na město z Gradů
A půl nemocnice je v troskách,
Ale on mě léčil. Prý je to tak správně...
Mami, já jsem netvor, promiň.
Zamotali jsme se v řekách lží.
Celý život si to jako kříž ponesu s sebou.
Teprve teď se mi otevřely oči...
Provezli nás po těch místech,
Kam dopadaly naše granáty.
A my jsme nevěřili svým očím:
Co jsme v Donbasu natropili!
V nemocnicích je plno raněných.
Každý tu proklíná Kyjev.
Otec bělejší než plátno
houpá na rukách mrtvé děťátko...
Matko – jsem netvor a vrahoun.
Tady, mami, žádní teroristé nejsou.
Je tu jen lidský nářek a pláč.
A my jsme pro ně horší než fašisti.
Poslali nás, mami, na jatka.
Velitelům nás nebylo líto.
Na mě vzbouřenec křikl: „Stůj!“
„Lehni si usmrkanče!“ A další nadávky.
Nechtěl po mně střílet.
On je člověk - a já vrah.
Vynesl mě z boje, Slyšíš, mami,
Mě – který jsem prahl po krvi Donbasu!
Mami, jsem v zajetí, ale neplač.
Zašili mi rány a jsem teď jako nový.
Léčil mě doněcký lékař,
Unavený, přísný a drsný...
On plnil svou lékařskou povinnost,
A mě studem polévalo horko.
Poprvé jsem se zamyslel:
Kdo potřebuje takovou válku?
Sergej Gusev

BE