AK - Aktuální konflikty

Dne 14. května 1918 došlo v ruském městě Čeljabinsk k incidentu, který změnil chod našich i světových dějin.

Po bitvě u Bachmače směřoval Čs. armádní sbor směrem na východ do Vladivostoku, kde se chtěl nalodit a odplout do Francie. Ve městě Penza však museli Čechoslováci odevzdat bolševikům své zbraně a teprve potom byly jejich vlaky propouštěny dále na Vladivostok. Odzbrojování Čs. armádního sboru se však našim vojákům nelíbilo, a to proto, že cesta po transsibiřské magistrále byla dlouhá a nebezpečí tu číhalo jak od bolševických, tak od jiných band, které zde v tomto popřevratovém bolševickém marasmu nacházely živnou půdu. Čechoslováky dále trápilo to, že zatímco byly jejich vlaky na každé stanici úmyslně zadržovány, tak vlaky s bývalými zajatci Centrálních mocností měly cestu na západ otevřenou. Po Brestlitevském míru, uzavřeném mezi bolševickým Ruskem a Ústředními mocnostmi 3. března 1918, se totiž němečtí, rakousko-uherští, bulharští a turečtí váleční zajatci navraceli zpět domů, kde byli, dychtivě očekáváni, opět oblečeni do vojenských uniforem, vyzbrojeni a posíláni na západní frontu proti Francii a jižní proti Itálii a Řecku. To vyvolávalo u Čechoslováků, jejichž vlaky nechtěli bolševici pouštět dále na východ, obrovskou nervozitu, která se ještě stupňovala provokacemi ze strany bolševiků a z Ruska odjíždějících zajatců. Pak stačila už jen jiskra a požár mohl vypuknout.

Touto jiskrou byl incident, který se stal 14. května 1918 v Čeljabinsku. Tehdy někdo ze skupiny rakousko-uherských zajatců, odjíždějících ve vlaku na západ, úmyslně hodil z vlaku mezi čs. legionáře kus železa a jednoho z nich zranil. Rozzuření kamarádi zraněného legionáře vlak se zajatci dostihli a domnělého pachatele na místě utloukli k smrti. Bolševické stráže, které přišly udělat pořádek, místo toho, aby vše vyšetřily a zatkly skutečné viníky, uvěznily tuto skupinu legionářů. To ostatní Čechoslováky ještě více pobouřilo a v reakci na to své kamarády osvobodili a bolševiky zajali. Moskva tímto incidentem našla co hledala - záminku k likvidaci Čs. armádního sboru. Její verdikt zněl jasně - každého Čechoslováka přistiženého se zbraní v ruce zastřelit.

Čechoslováci se dostali do situace, kdy se mohli buď nechat postřílet, nebo zlikvidovat v sebeobraně bolševiky ve svém okolí. A proto se stalo to, co Moskva ani nikdo jiný neočekával. V průběhu léta a podzimu 1918 kolem 45.000 příslušníků Československého armádního sboru (většinu tvořili Češi, nepatrnou minoritu pak Slováci) obsadilo v Rusku střední Povolží, jih Sibiře, sever Kazachstánu a severovýchod Číny, vše o celkové územní rozloze 1 500 000 km2 (pro porovnání současná Česká republika má rozlohu 78 864 km2). Bylo to území, které se rozkládalo kolem transsibiřské magistrály.

Tím, že Čechoslováci obsadili magistrálu, pomohli bílým na dalších 16 000 000 km2 zbytku Sibiře, Střední Asie, ruského Dálného východu a území Předuralska k svržení moci rudých. Vzhledem k tomu, že bělogvardějci uznali v druhé polovině roku 1918 za své protibolševické vůdce Čechoslováky, kteří měli z magistrály možnost ovládat a kontrolovat celý východ Ruska, bylo tak pod přímou a nepřímou mocí Čechoslováků celkem 17 500 000 km2. O T. G. Masarykovi se tehdy v USA a ostatních státech psalo jako o vládci Sibiře.

O síle Čechoslováků svědčí toto pořekadlo ruských bolševiků: „Lépe bojovat s čertem nežli s Čechem“. Ruské obyvatelstvo ve své většině Čechoslováky vítalo, protože způsobovali stabilizaci situace, umožňovali odstraňování zločinnosti, podporovali pořádek, svobodu projevu a tisku. Zásada Čechoslováků by se dala vyjádřit slovy „nikomu nevěř, nepros, neboj se“, neboť nevěřili nikomu jen sobě, o nic neprosili, co potřebovali, to si dokázali sami obstarat či vyrobit a nikoho se nebáli. Museli se postarat sami o sebe, a to jim umožnilo přežít všechny útoky bolševiků či dalších nepřátel, ale i drsné přírody.

Nezměnitelným, málo známým a nedoceněným faktem je, že Československý armádní sbor v létě 1918 ovládl transsibiřskou magistrálu a znemožnil tak transport zajatců vojsk Centrálních mocností (Německa, Rakousko-Uherska, Bulharska a Turecka) na západ. Čechoslováci, vojáci doposud neexistujícího státu, tak pomohli vyhrát Dohodě 1. světovou válku. V létě 1918 byly totiž síly Centrálních mocností a Dohody téměř vyrovnané a nebýt obsazení magistrály Čechoslováky, válka by trvala mnohem déle a stála by daleko více obětí. Připomeňme si, že od konce března 1918 prováděli Němci úspěšnou ofenzívu na západě, při níž se dostali stejně jako v roce 1914 téměř před Paříž. V květnu 1918 slavily Centrální mocnosti vítězství, ale to jim záhy zmařila hrstka „jakýchsi“ neznámých Čechoslováků v Rusku, kteří jim znemožnili přísun dalšího živého materiálu a surovin ze Sibiře.

Akce Čechoslováků v Rusku daly do té doby málo známým politickým vůdcům T. G. Masarykovi a E. Benešovi politickou moc, kterou doposud neměli a kterou získali jen díky úspěchům našich dobrovolníků v Rusku, Francii a Itálii. Jen díky tomu mohli udělat svůj nejlepší diplomatický směnný obchod. Za udržení magistrály čs. vojskem v Rusku si vymohli uznání samostatného Československa ze strany Dohody (USA, Velké Británie, Francie, Itálie, Japonska, atd.).

Příslušníci čs. armády v Rusku, Francii a Itálii byli ve své době označováni jako zrádci, pomatenci, utopisti, moderně by byli zřejmě označeni i jako extrémisti. Představitelé Rakousko-Uherska shodně s bolševiky a tehdejšími některými západními tzv. humanisty je obviňovali a odsuzovali z nacionalizmu a z touhy po vlastním pořádkumilovném národním státu. Rakousko-Uhersko, bolševické státy a dokonce i některé humanistické západní ideje se zhroutily, ale český stát existuje právě díky takovým lidem, jako byli legionáři.

Po úspěšném stažení jednotek Československého armádního sboru z Ukrajiny na východ po březnové bitvě u Bachmače, kdy se úspěšně podařilo zachránit sbor před zničením německou armádou, naráželi Čechoslováci hned z počátku na nedůvěru tamních sovětů. Bolševici se již od Bachmače snažili udržet Čechoslováky pod svou kontrolou s tím, že vysoce bojeschopný sbor chtěli využít pro svou obranu a své cíle. Brzy však pochopili, že Čechoslováci svůj záměr dosáhnout přístavu Vladivostok a následný odjezd lodní cestou na západní frontu k pokračování boje, proti německé a rakousko-uherské armádě, myslí vážně.. Z dobře vyzbrojeného a disciplinovaného Čs. armádního sboru přitom měli bolševici obavu a chovali se tedy k jeho příslušníkům opatrně a podezíravě kvůli zastávané neutralitě sboru. Přitom také zpomalovali postup čs. vlaků ve vyčkávání na další instrukce.

To vše způsobovalo v řadách Čechoslováků atmosféru nedůvěry k bolševikům a tehdejší náladě nepřispělo jistě ani to, že si také stále ještě zvykali na improvizované životní podmínky v těsných „těpluškách“ vlaků. Navíc také byli tehdy opět sužováni špatnou stravou, jíž byl v ruských poměrech pro armádu absolutní nedostatek. Zejména také z důvodu špatné funkčnosti sovětské správy a rozsáhlých krádeží, prováděných různými tlupami ať již s vědomím bolševických činitelů na různých stupních nebo bez jejich vědomí.

Ve snaze rozptýlit sovětské obavy a urychlit tak maximálně přepravu celého sboru do Vladivostoku, k čemuž byla potřebná spolupráce se sovětskou vládou v její části Ruska, jednal za sbor prof. Maxa (jako „komisař“ sboru) s velitelem bolševické jižní armády Antonovem-Ovsjenkem nakonec o předání části výzbroje sboru jeho armádě, jak bolševici žádali. Obratem byla povolena vlakům čs. sboru cesta dále na Samaru. V Penze ale musela proběhnout opět další jednání s předsedou tamního sovětu Kurajevem. V Moskvě se sovětskou vládou souběžně zatím jednali za sbor zmocněnci OČNR (odbočka Československé národní rady) J. Klecanda (bohužel v dubnu následně zemřel) a B. Čermák. Podařilo se jim tehdy u sovětské vlády získat liknavý souhlas k cestě sboru po železnici přes celé Rusko až do Vladivostoku. V centrální sovětské vládě však došlo několikrát k neshodám mezi Leninem a Trockým ve věci povolení odjezdu Čechoslováků do Vladivostoku. Mezitím se v Penze Kurajev dožadoval dalšího odzbrojení jednotek sboru.

Dne 22.3.1918 byl československým vlakům v Penze odjezd opět odepřen, na rozkaz Kurajeva, který se odkazoval na instrukce z Moskvy (údajně od Stalina). Tou dobou nebyl u OČNR v Rusku bohužel již T.G.Masaryk, protože ještě předtím musel odcestovat do USA (kam jel přes Japonsko) k důležitým jednáním, zejména o zajištění dostatku lodních transportů pro sbor z Vladivostoku na západní frontu. OČNR tak nakonec po zhodnocení situace souhlasila s požadavky Kurajeva na předání části výzbroje bolševikům (zejména byl jimi žádán dělostřelecký materiál). Na každý vlak (celkem se jednalo o 63 vlaků, každý z nich měl kolem 40 vagónů) mohla podle nové dohody zůstat jen jedna ozbrojená rota k ochraně vlaku. Všechny ostatní zbraně – pušky, kulomety a všechna děla měla být odevzdána sovětské správě. Čs. legionáři bolševikům a jejich slovům o bezpečí a volném průjezdu do Vladivostoku nevěřili, proto často samostatně zbraně ve vlaku různě před kontrolní komisí schovávali. Z čs. sboru tehdy také odešla většina ruských důstojníků, kteří zde dosud byli. Jen někteří zůstali. Velení většiny pluků následně převzali českoslovenští důstojníci. V Penze tak museli čs. legionáři odevzdat bolševikům 21.000 pušek, 216 kulometů, 44 děl, 3.500 koní, 4 letadla, 11 automobilů, přes milion nábojů a další obtížně dříve získaný vojenský materiál. Přesto velká nedůvěra v úmysly sovětské vlády přetrvávala, sbor se tak měl vlastně vydat na milost a nemilost bolševikům, v jejichž slovo příliš nevěřil. Když se o situaci Čs. armádního sboru dozvěděl T.G.Masaryk (byl již na cestě do Ameriky) vydal instrukci, že se sbor musí dostat do Vladivostoku za každou cenu a v jakékoliv podobě. Od 1.4.1918 se také sbor stává z hlediska hospodaření zcela soběstačný (do té doby byl financován z ruské pokladny, po obou revolucích potom se silně se snižující intenzitou).

Ve Vladivostoku se vylodily v dubnu 1918 spojenecké oddíly japonské armády. Sovětskou vládu to vyděsilo a s poukazem na změnu trasy směrem na přístav Murmansk byla zakázána další cesta čs. vlaků na východ do Vladivostoku (některé části sboru však byly již vyslány předtím po dráze napřed, např. vlaky 5. střeleckého pluku „T.G.Masaryka“). U sovětské vlády převládla obava z možnosti, že by se vyzbrojený a vysoce bojeschopný Čs. armádní sbor mohl na východě třeba spojit s protisovětskými silami. Nepomohly ani protesty OČNR ke změně trasy. Navíc by tím došlo i k rozdělení sboru na dvě části, protože část jednotek již byla na cestě do Vladivostoku – Čechoslováci v tom viděli úmysl jejich sílu rozdělit k jejich oslabení. K tomu také legionáři těžce nesli i stále probíhající odzbrojování. Nevěřili slibům bolševiků a často obtížně získané zbraně sboru nechtěli vydávat bolševikům před tak dlouhou cestou do Vladivostoku, která je čekala. Většina pluků 1. divize sboru stála v Penze, další vlaky s ostatními pluky byly zastaveny v Samaře. Do Vladivostoku nakonec koncem dubna dojely jen 5. a 8. stř. pluk. Cestu si musely doslova postupně vykupovat odevzdáváním zbraní a munice. Cestu jim navíc blokovaly početné vlaky s německými a maďarskými válečnými zajatci, kteří na základě dohody sovětské vlády s Německem a Rakousko-Uherskem byly urychleně propuštěni a a přednostně transportováni po železnici domů, kde je německá a rakouská armáda hodlala recyklovaně použít jako vítanou posilu pro jižní a západní frontu poté, co východní fronta měsíc předtím (po brestlitevském míru) zcela padla. Tito maďarští a němečtí váleční zajatci také často vstupovali po cestě do bolševických internacionálních oddílů k boji v nastalé občanské válce v Rusku.

V Penze a Samaře byly jednotky sboru navíc tehdy také neustále ovlivňovány českými komunisty (čeští bolševici z internacionálních rudých oddílů) nátlakem a sliby k upuštění od cesty do Francie a vstupu do české rudé gardy k boji za bolševické myšlenky a světovou proletářskou revoluci. V Samaře tuto přesvědčovací akci českých bolševiků vedl tehdy již rudý komisař J. Hašek (donedávna příslušník sboru, který od sboru zběhl – pozdější autor Dobrého vojáka Švejka…), v Penze se tak zase dělo pod vedením dalšího českého bolševika - komisaře J. Štrombacha. Čeští komunisté zrazovali čs. legionáře od jejich cesty do Francie výzvami, že prý jsou „prodáni“ a jedou „bojovat za cizí zájmy kapitalismu“, že „na ně již čekají německé ponorky, které je hned na moři potopí“ apod. Až na několik jednotlivců však sbor zůstal vůči agitačním snahám (často velmi uboze argumentačně podloženým) českých komunistů imunní a dále se držel úmyslu přesunu na francouzskou frontu. Velení spojenců Dohody se mezitím rozhodovalo mezi variantou přesunu Čs. armádního sboru (byl po předchozím prohlášení T.G.Masayrka součástí spojeneckých vojsk) na francouzské bojiště, s možností cesty přes Archangelsk, a variantou ponechání sboru v Rusku jako předvoj spojeneckých armád k zamýšlené možnosti znovuobnovení východní fronty pro boj s Německem a Rakousko-Uherskem (po zamýšlené budoucí dohodě s váhající sovětskou vládou, kde někteří její členové byli myšlence obnovení východní fronty částečně nakloněni kvůli vysokým válečným reparacím placeným Německu a vlivu Německa v evropském Rusku). Čs. legionáři přesto chtěli držet směr Vladivostok, i podle původní instrukce T.G.Masaryka, a nevěřili při možnosti cesty na Archangelsk v přežití sboru (byla obava z odzbrojení sboru a jeho předání Němcům, kde by čekala zřejmě všechny smrt jako zrádce stále ještě existující Habsburské monarchie). Také se stále množily stále častější provokace ze strany německých a rakousko-uherských válečných zajatců, kteří se vraceli na západ k německé armádě po železnici. Množily se tou dobou také v rozvrácených poměrech sovětského Ruska dále různé krádeže ruského majetku na nádražích a docházelo i k železničním neštěstím (jedno velké postihlo i vlakové pekárny čs. sboru).

V tomto vypjatém čase, který hrozil výbuchem, se stala v Čeljabinsku událost, co byla jednou z jisker, která jej přivodila.

V Čeljabinsku stály tehdy zadržené vlaky 3. a 6. čs. střeleckého pluku. Dne 14.5.1918 čeljabinským nádražím projížděl dopoledne směrem na západ vlak s maďarskými, německými a rumunskými válečnými zajatci. Stejných vlaků s propuštěnými válečnými zajatci směrem na západ projíždělo na základě mírové smlouvy sovětské vlády s Německem mnoho. Zmíněný vlak se zajatci v Čeljabinsku nějakou dobu stál. Čechoslováci, když viděli nuzné podmínky zajatců, o které se sovětská vláda prakticky nepostarala, darovali jim ze soucitu část svých potravin a tabáku. Když se však následně vlak rozjel, tak z jednoho vagónů vlaku někdo hodil mířeně a úmyslně kus železa po jednom z čs. legionářů (stř. Ducháček ze 6. stř. pluku „Hanáckého“ ), kteří ve skupinkách postávali na nádraží a čekali na povolení k pokračování v cestě jejich vlaků. Zasažený legionář byl vážně zraněn a zůstal v bezvědomí ležet v kolejišti. Čechoslováci ze strážního oddílu 6. pluku, rozjitření z této svévole a „odplaty“ za jejich soucitné chování k zajatcům, okamžitě zastavili vlak a hledali viníka. Zajatci však odmítali viníka označit. Následně tedy Čechoslováci nechali vystoupit zajatce z té části vlaku, odkud byl předmět vyhozen. Zajatci museli s donucením vystoupit, ale odmítali stále viníka vydat. Naopak chovali se drze a vyzývavě. Po několikeré výměně názoru a opakování výzev k vydání viníka, kdy se zajatci jisti si nedotknutelností před čs. legionáři chovali dále drze, provokovali a začali Čechoslovákům sprostě nadávat, došlo k prudké rvačce muže proti muži, v níž Čechoslováci rychle začali vítězit. Teprve tehdy tito zajatci označili viníka. Ten byl v nastalé rozjitřené atmosféře napaden okamžitě několika Čechoslováky tvrdými ranami, na jejichž zranění následně na místě zemřel. Ostatní zajatci potom vypovídali, že viník ještě před výjezdem ze stanice prohlašoval, že než odjedou, musí si zabít alespoň jednoho Čecha. K vyšetření této události ihned československé velení na nádraží ustanovilo vyšetřující komisi. Ta měla událost vyšetřit, zjistit viníky na čs. straně, jejich stupeň provinění a případně je nechat potrestat. Mezitím však se do události vložil místní sovět. Ten žádal, aby se na druhý den do budovy sovětu dostavilo 10 čs. legionářů ze strážního oddílu. Ti se tedy druhý den skutečně k vysvětlení události do budovy sovětu dostavili. Tam však byli bez výslechu okamžitě uvězněni. Ve snaze urovnat hrozící výbušnou situaci, dostavili se do budovy sovětu následně i dva čs. důstojníci ze 6. pluku s žádosti o propuštění uvězněných Čechoslováků. Sovět reagoval tím, že jednoho z nich rovněž uvěznil. Tento akt v celkové atmosféře nedůvěry v sovětské úmysly měl za následek to, že jednotky 3. a 6. stř. pluku 17.5. vyhlásily bojovou pohotovost, obsadily nádraží a následně po několika přestřelkách (v nichž měli i své padlé s zraněné) celé město a své uvězněné druhy osvobodily. Šokovaný sovět prosil, aby se čs. jednotky stáhly z města. V dobré vůli k urovnání události se čs. jednotky skutečně stáhly z města na nádraží. Vyděšený tamní sovět se neodvážil proti nim cokoliv podniknout, vědom si jejich síly (během obsazení města se jednotky navíc opět v městském zbrojním skladu částečně ozbrojily) a podrážděnosti. Událost však sovět okamžitě hlásil do Moskvy sovětské vládě.

Od 20.5. se navíc právě v Čeljabinsku konala předsjezdová porada zástupců jednotek Čs. arm. sboru, velitelů vlaků (stojících na čeljabinském nádraží) a některých zástupců OČNR. Na těchto poradách byl vytvořen Prozatímní výkonný výbor, který převzal vedoucí pravomoc nad transporty vojska od OČNR, která byla tohoto vedení a rozhodování o přepravě čs. vojska v Rusku zbavena. Dále byl rozhodně odmítnut plán cesty na Archangelsk a potvrzen záměr přesunu do Vladivostoku, za každou cenu. V případě odmítnutí této žádosti sovětskou vládou následně provést přesun "vlastním pořádkem". Znamenalo to překonat kolem 10.000 km v cizí zemi a v případě nesouhlasu sovětské vlády třeba i bojem. Spolu s tím bylo rozhodnuto o zamezení dalšího odzbrojování jednotek sboru. Zároveň byli určeni tři velitelé čs. jednotek, nacházejících se na trati od Penzy po Irkutsk. V evropské části Ruska, od oblasti Penzy po Syzraň, převzal velení nad čs. jednotkami poručík Čeček. V pásmu od Čeljabinska po Petropavlovsk převzal nad čs. jednotkami velení ruský podplukovník Vojcechovskij (ruský důstojník v čs. službách). Nad čs. jednotkami, nacházejícími se východně od Omska, převzal velení kapitán Gajda. Dále potom ještě východněji v Kansku a před Irkutskem se nacházely části 2. divize. Čs. vlaky východně od Irkutska postupně dojely úspěšně mezitím do konce května do Vladivostoku - jednalo se o 5. stř. pluk "T.G.Masaryka", 8. stř. pluk "Slezský", část 7. stř. pluku "Tatranského", 2. záložního pluku a několika dalších jednotek - celkem asi 14.000 mužů).

Po poradě sovětské vlády nechal 21.5. Trocký hned zatknout a uvěznit členy OČNR, nacházející se tou dobou v Moskvě - byli zde po předchozích jednáních se sovětskou vládou o přesunu čs. vojska. I jménem prof. Maxy (vynuceně) poslala pak sovětská vláda do Čeljabinska čs. vojsku rozkaz vydat sovětům všechny zbraně. Čeljabinský sjezd legionářů odpověděl jednomyslně, že nevěří v záruky sovětské vlády, proto že zbraně neodevzdá, dokud nebude zajištěn svobodný průjezd a bezpečnost jednotek sboru. Tuto odpověď čeljabinský sjezd zaslal na vědomí i všem sovětům po trati na úseku Penza - Irkutsk a dále ještě francouzské vojenské misi.

Uvěznění členové OČNR v Moskvě v tanganské věznici

Dne 22.5. došlo k dalšímu incidentu v Krasnojarsku, kde tamní sovětská vojenská posádka násilně odzbrojila čs. vlak, který se na nádraží zrovna nacházel. Podobné události se množily. Druhý den 23.5. čs. spojaři sboru zachytili v Čeljabinsku tajné telegramy sovětské vlády z Moskvy, které byly poslány všem sovětům po železnici na východ, s rozkazem zadržet a odzbrojit Čechoslováky.

Rozhodnutí čs. legionářů o pokračování v cestě do Vladivostoku nezměnil ani pokus důstojníka francouzské vojenské mise, který nechápal danou situaci a snažil se přesvědčovat zástupce sboru o nutnosti splnit rozkaz k cestě na Archangelsk. To již ale 25.5. na úseku ruského podplukovníka Vojcechovského došlo k prvním otevřeným bojům s bolševiky. Tehdy byl štábní vlak 6. stř. pluku "Hanáckého" zastaven na stanici Kulomzin na trase do Omska. Tamní sovět chtěl vlak odzbrojit, což jim velitel vlaku odmítl a stáhl se zpět na západ. Cestou potkal vlak II. praporu svého pluku. Oba vlaky se následně postupně stáhly na stanici Marianovka.

Omský sovět za nimi však okamžitě vyslal dva vlaky Rudé gardy (byla složená i z množství německých a maďarských internacionalistů), která je měla za neuposlechnutí příkazu k odzbrojení potrestat. Čechoslováci však byli varováni svými hlídkami. Sotva bolševické vlaky přijely, okamžitě se z nich vyrojily bolševické jednotky a zahájily na čs. legionáře kulometnou palbu. Čechoslováci se rychle rozvinuli do dvou linií, severně a jižně od trati. Následnou přesnou palbou, zejména československých kulometů v jejichž palbě se bolševikům ani nepodařilo rozvinout do rojnice a byli často likvidováni v neorganizovaných houfech kolem tratě, byl boj po čtyřiceti minutách dobojován. V tomto boji padlo na straně nepřítele asi 250 bolševiků. Dalších 128 jich Čechoslováci zajali. Zbytek Rudé gardy utekl v panice do lesů. Čechoslováci v boji utrpěli ztráty 28 padlých a 15 zraněných. Zajatí bolševici byli posléze po jednání s vystrašeným omským sovětem ve snaze o urovnání situace propuštěni.

Ten samý den večer však Čechoslováci zachytili také Trockého telegram všem sovětům na trati Penza-Omsk, který obsahoval instrukce: "...Všechny sověty na železniční linii jsou povinny pod hrozbou těžké odpovědnosti odzbrojiti Čechoslováky. Každý Čechoslovák, který bude dopaden se zbraní na železné trati, budiž na místě zastřelen. Každý ešelon, v kterém se ukáže třebas jen jeden ozbrojený, budiž vyhozen z vozů a zavřen do tábora zajatců. Místní vojenské komisariáty mají povinnost ihned vyplniti tento rozkaz...". To se rovnalo vypovězení války Čechoslovákům. Přišla tak nejslavnější část historie čs. vojska v Rusku - sibiřská anabáze...

Hlavní použité prameny: Československý denník, Orgán ČsNR a správy Svazu čs. spolků na Rusi (ročník 1918), Rusko, 1918
Juza J.: Čs. legionáři okresu Rychnov nad Kněžnou 1914-1921, OÚ Rychnov n. K., Rychnov n. K., 1998
Kubíček A.: Hanáci v revoluci. Kronika 6. čsl. střeleckého pluku Hanáckého, Olomouc, 1928
Kuthan P.: Bachmač 1918, Kaleidoskop 1/07, ANLET 2006
Medek R., Holeček V., Vaněk O.: Za svobodu, III. díl, Památník odboje, Praha, 1926
Pichlík K., Klípa B., Zabloudilová J..: Českoslovenští legionáři (1914-1920), Mladá fronta, Praha, 1996
Sak R.: Anabáze, H a H, Jinočany, 1996